Cesta do zaměstnání

Cestou do zaměstnání často v metru, tramvaji a autobuse sleduji lidi. Nemohu si pomoci, sledovat spoluobyvatele ve veřejných dopravních prostředcích není nezajímavé. Nalézám různorodé typy lidí, jedno je však spojuje, a to nervozita, spěch, mdlý pohled, odevzdanost a časté sledování svého chytrého telefonu. Průměrný cestující si nevšímá okolí, je připojen ke svému chytrému telefonu, polyká zprávy a nové aplikace, zůstává ve své virtuální realitě. Cestující si nevšímá okolí, raději se nikomu nedívá do očí a když náhodou, jako v zrcadle, uvidí podobně vyhlížejícího člověka proti sobě, jako by viděl sám sebe, s děsem v očích rychle upne svůj zrak zpět ke své „chytré hračce“, ta mu umožní virtuálně utéci z hromadného prostředku, povinnosti neustále pracovat a vidět stejně vyplašené jedince.

Cesta rychle uběhne, náhle je tu pravidelná zastávka a několikaminutová cesta do brány zaměstnání. Nezbývá než na chvíli pustit svůj chytrý telefon. Už vystoupením v zastávce se v hlavě honí myšlenka: „Co mě tam dnes opět čeká.“ Na zastávce se atomizovaní jedinci postupně rozprchnou. Rychle proběhnou eskalátory, aby přišli včas do svého zaměstnání, aby jim někdo nevnutil časopis, nemuseli upřít pohled na žebráka, hrajícího na kytaru a nebo je nezlákal stánek s kávou za 50,-. Na ulici prokličkují mezi tramvajemi a auty manažerů. Následně přichází efektní vběhnutí do zaměstnání. Tam si přicestovalí odbydou svoje, dají si pozor, aby byly dostatečně „proaktivní“, „odmakají“ nějakou tu půl hodinu zdarma „z lásky“ k firmě, která jim propůjčuje svoje „know-how“ v podobě prodeje čínských „výrobků“ a po 8 až 10 hodinách následuje další cesta, tentokrát opačným směrem-domů.

Doma sice není moc co jíst, životní partner je ještě ve svém zaměstnání, plno uklízení, ale alespoň tam není kamera a čipovací brána. Cesta ubíhá pomaleji, zastávky míhají okna autobusu jako nepovedený film. Opět stejné tváře, vše řeší chytrý telefon, zpět do své reality. V autobusu je tlačenice. Hm, mám pocit, že se ostatní mají lépe, závidím jim zbytek důstojnosti. To se honí mnoha cestujícím hlavou. Chci už domů, vadí mi ostatní, probouzí se vztek, ostatní mi překáží. Do někoho strčím, plivnu alespoň někomu na záda…to je úleva. Mám pocit, že jsem se alespoň někomu pomstil za přeplněnou MHD a neustálý spěch.

S těmito myšlenkami mnohý z cestujících odemyká domovní dveře, jde domu a myšlenky na pomstu, lehké zoufalství se ho drží až do večera. Večer se dozvídá v TV, že opět někde shořel autobus, jak se srazilo auto s autobusem a vykolejil vlak nárazem do kamionu. Dostaví se škodolibá radost, „hlavně, že se to nestalo mě“, říká si cestující. S pocitem krátkodobého úniku z cestování do práce a z práce, usíná. Ráno opět to samé, od pondělí do pátku. V sobotu a neděli se postupně z cestujícího stává opět člověk, koncem neděle už to vypadá nadějně, jenže? Je tu opět Pondělí!

Petr Ptáček